Papoetika přítomného okamžiku

Strom.

Statný a hrdý Strom,

lidem tak rád pomáhá svým stínem.
Ač zcela sám, je blažený, nepoznal zlosti,
naplněn láskou, pod modrým baldachýnem
nebeské chvíle šumí věčnou přítomností.
Ač nikdy nepoznal spánku,
tak rád přesto sní si,
ač zasněn je, tak pozorný.
Ač nevzpomíná, přesto pamatuje.
Ač tak rád snívá, přesto netouží.

Jen si tak je. Prostě existuje.

Tiše ševelí si věčností nekonečné chvíle,
bez vzpomínání tudíž prost vší bolesti...
Vznešeně, od nepaměti samotný tu stojí,
přesto nikdy nepozná ze samoty strach.
Navěky bude sám a přesto bez lítosti,
spokojeně léty ševelí si listy
a radostně promává tmy zimy
svými větvemi mohutnými.