Ta chvíle nechtěná

by zahlédnout se obvykle nedala...

Vstávající ptáci hystericky okřikují paličaté mrmlání

dieslů z nádraží u jezera.

Tady končí přísná geometrie kolejí,

v písku na pobřeží pověrčivé troleje sledují, kde přesně skončí jejich stín.

Pitoreskní okamžik pár chvil před úhasem světa.

Jak rád by žil! Ale nikdo se jej neptá....

(V domečku u jezera, za vysokou zdí, první červencový týden)

Při svíčce mihotavou tmou

ukrytá před sebou samou,

a nepozvanou nespravedlností

kurvícího se světa, schovaná do ulity

vlastního mikrosvěta a do zvuků nádraží

v domečku za vysokou zdí.

Schovaná před vlastním osudem

zuřivě omývám snaživou duši.

Snažím se spatřit karmické odlesky

v pohledu alespoň jednoho z mnoha sádrových buddhů....

Až zenová facka kohoutího zakokrhání

Nespi! Nelpi! Nemysli! Vnímej....

Rytmicky přesná jsou rána

ďábelsky swingujícího orchestru, 

dračího chřtánu

co vztekle odbudí nastávající den,

bez uší, nahluchle, sestry víry

láskyplně se v podpaždí podpírají.

Dýchají rybníkový vzduch.

Ani nedutají uhranuté bezdyšnou nádherou

jen srdcem vnímaného světa.

Netleskají, nesoudí,

jen tak poslouchají

skřípoty dalšího probouzejícího se dne.

(Tajné deníky - poezie 2009 - 2017.

Poezie od jezera aneb papoetika rozmarného léta 2011)